Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas

* 1. 9. 1791 – † 21. 8. 1838 

Podle historika Augusta Sedláčka „rovnal se otci svému co se týče dobročinnosti, ale překonával ho vlastnostmi ducha svého“. Také jeho rodištěm byla Praha, což nasvědčuje častějšímu životu Clam-Gallasů v hlavním městě Čech než užívání zámků v Liberci nebo ve Frýdlantu. V letech 1789–1792 studoval v Praze práva. Aby spojil teoretické znalosti s praxí, vstoupil na krátký čas do státních služeb. Nejprve působil u berounského krajského c. k. úřadu, pak byl činný v zemském guberniu. Odsud obdržel vynikající osvědčení o svých schopnostech, „neúnavné píli, příkladné pracovní horlivosti, správném úsudku a rozšířených obchodních znalostech“. Jako uznání svých znalostí a dovedností mohl chápat jednohlasné rozhodnutí členů zemského sněmu, který jej roku 1798 zvolil za přísedícího zemského výboru na šest let s odměnou 1 000 zlatých. V 25 letech byl jmenován skutečným c. k. komořím. Roku 1797 slavil svatbu s Josefou z Clary-Aldringenu (1777–1828), budoucí dámou Řádu Hvězdového kříže. Manželé přikoupili na severu Čech a v Rakousích další statky. Možnost blýsknout se u panovnického dvora využil Kristián Kryštof roku 1808. Cestoval tehdy do Vídně, aby jménem českých stavů složil „ponížené blahopřání“ nově provdané královně Marii Ludovice Beatrix. Hrabě prokázal své drobné služby také francouzské císařovně při návštěvě Prahy. Dostal prý za to „cennou zlatou tabatěrku“, ozdobenou Napoleonovými iniciálami. Více zřejmě ocenil propůjčení velkokříže královského saského Řádu za civilní zásluhy. U dvora známý a při jednáních osvědčený Clam-Gallas v roce 1817 předal ve Vídni jako člen deputace nové královně Karolině Augustě svatební dar.
Před Vánocemi 1828 zemřela na libereckém zámku hraběnka Josefa. Pochovali ji do hejnické krypty, kterou nechal Kristián Kryštof už roku 1810 rozšířit. V rodové galerii na Frýdlantě zůstala na předčasně zesnulou hraběnku památka – půvabný portrét od Josefa Grassiho z roku 1814. Ten zachytil hraběnku Josefu Clam-Gallasovou v lehkých světlých šatech jako velmi krásnou ženu.
Manželé Clam-Gallasovi prosluli zálibou v soudobé hudbě. Koncerty a divadelní představení se pořádaly v Praze, v Liberci a na Frýdlantě. Divadelní role si rozdělovala šlechta, přičemž výtěžek z představení byl poukazován na dobročinné účely, zvláště pro sirotky, chudinu a tělesně postižené. V pražském paláci Clam-Gallasů koncertoval mladý Ludwig van Beethoven; hraběnce Josefě, zdatné pěvkyni a hráčce ovládající několik hudebních nástrojů, dokonce připsal dvě své skladby. Kristián Kryštof měl podíl na vzniku českého muzea v Praze. Jako předseda Společnosti vlasteneckých přátel umění mohl výrazně ovlivňovat její monopolní postavení i směřování, což činil. Roku 1808 spoluzakládal pražskou konzervatoř. Kristián Kryštof patřil mezi šlechtice, již se pokoušeli básnit, muzicírovat a nahlédli do dílen malířů a rytců. Sám hrabě byl celkem zdatným výtvarným amatérem. Znal Josefa Berglera, který také některé Clam-Gallasy portrétoval, a také Josefa Quaisera, Václava Prachnera, Josefa Helliga a Jacoba Ginzela. Karel Postl vytvořil mimo jiné vedutu Frýdlantu, později Liberce a Grabštejna.
V pražském bytě zůstal po Kristiánu Kryštofovi a jeho otci soubor obrazů, jež do clam-gallasovských sbírek přinesly jejich manželky. V kolekci údajně nechyběli Albrecht Dürer, Guido Reni, Domenico Zampieri, Procaccini (není známo, zda Carlo Antonio, nebo Giulio Cesare, či snad oba), Hendrik van Steenwick, kopie Rafaelových a Tizianových děl. Z dochovaných proslovů v okruhu Společnosti vlasteneckých přátel umění poznáváme vědomí nutnosti odborného posuzování uměleckých výtvorů. Hrabě požadoval kritiku přísnou, ale spravedlivou, neboť „obdiv opadne tak rychle, jak vzešel“. Oceňovaným výtvarníkům přál „poznání cest, jež umožní rychlejší zdokonalování“. Zcela v mezích dobových úvah se nesla jeho doporučení, aby „umění bylo ke cti a užitku drahé vlasti“ na nastoupené cestě „k vysokým ideálům pravdy a krásy“. Urozený muž horlil proti „zneužití umění odbojnými malíři, portrétisty a žánristy“, kteří nectili proud klasického akademismu. Sám Clam-Gallas chápal umění a malířství zvláště jako prostředek výchovy svých současníků: „Pozvednout člověka, zušlechtit jeho vnitřní smysl, je božským posláním umění lidstvu. Krásné a ušlechtilé je povolání umělce, který jím žije vnitřní láskou a neúnavnou pílí… a získává nejlepší odměnu svým vážným snažením.“ Srozumitelný je i jeho praktický přístup k budoucí umělecké generaci: „Není úlohou uměleckých škol vychovávat génie. Hlavním objektem jejich snažení a působení může být jen vzdělání mladistvých talentů.“ Taková výchova se měla dít v duchovním i technickém ohledu a měla být řízena podle potřeb tak, aby v národech bylo možno uskutečnit působení na smysl pro umění a lásku k němu. Umělec nemá pracovat pro požitek a zisk, jinak nepochopí smysl umění, jenž spočívá „v Božském ideálu krásy“.
Obraz vlastního „panování“ si Kristián Kryštof vytvářel v dobovém duchu „dobrotivosti srdce“ muže, jemuž je hlavním cílem budovat „štěstí vlastních poddaných“, kteří by jej měli milovat. Tak se měl vyjádřit při přejímání správy panství roku 1805. Tato „ušlechtilá slova“ ovšem tkví také v nezvratné změně vztahů mezi poddanými a vlastníkem, resp. vlastníky dominií v monarchii. Rozvolňování vrchnostenského dohledu nad poddanými, vlastně již občany, které stále více přejímá státní aparát, dojde svého vrcholu za revoluce 1848, jíž se ovšem Kristián Kryštof nedožil. Současně nutno přiznat, že zmíněný učený hrabě přece jen vyrůstal v rychleji se měnící době, než zažili jeho otec či děd. Nelze přeceňovat vliv osvícenských, stejně jako v zednářské lóži diskutovaných myšlenek. Kristián Kryštof Clam-Gallas je však nepochybně zcela vzdálen myšlení doby předtereziánské. Byl dobrým katolíkem, staral se o kostely svých panství. Střety s případnými nekatolíky nejsou známy. Hrabě pokračoval v činech svého otce – podporoval rozvoj lázní v Libverdě, které navštívil i skladatel Karl Maria von Weber. Zahrada v Klamovce se stala jakousi botanickou sbírkou. Také pod frýdlantským zámkem na břehu Smědé se začala utvářet zahrada, dnes z velké části zničená. Vynikajícím dokladem historického myšlení zůstává založení a zpřístupnění rodinného „muzea“ pro vyvolené návštěvníky na hradě Frýdlant roku 1801. Obsahovalo nejen rodovou obrazárnu, ale též sbírku zbraní a hudebních nástrojů. Patrně již tehdy se začaly šířit – zřejmě Schillerovým Wallensteinem probuzené – snahy představit Frýdlant jako jedno z bývalých sídel Albrechta z Valdštejna, na jehož epochu tu byly „nalézány“ různé památky…
Sedmašedesátiletý hrabě podlehl „nervové mrtvici“ 21. srpna 1838 v Plané u Mariánských Lázní. Po převozu jeho těla do Prahy byl z Clam-Gallasova paláce vypraven velkolepý smuteční průvod. Noviny Bohemia uveřejnily jeho popis. Zdůraznily zásluhy zemřelého, jejž přišlo vyprovodit nejen mnoho příslušníků šlechtických rodů, nýbrž i zástupci zemských úřadů, magistrátu i armády. Dostavili se rovněž duchovní a řeholníci včetně chudiny a chovanci dobročinných ústavů, jež zesnulý také podporoval. Finanční příspěvky plynuly kupříkladu z divadelních představení pořádaných ve staroměstském paláci; v letech 1812–1827 bylo vybráno přes 209 000 zlatých. Nositel velkokříže rakouského Leopoldova řádu, saského civilního řádu za zásluhy a věrnost, od roku 1795 rytíř velkovévodského Řádu svatého Štěpána, c. k. skutečný tajný rada a komoří, nejvyšší zemský maršálek Království českého, čestný občan hlavního města Prahy, člen direktoria Spolku uměleckých přátel církevní hudby, spoluzakladatel ústavu pro slepce a člen další dobročinných spolků a institucí v Čechách byl uložen 28. srpna 1838 vedle své choti v hejnické hrobce. Zachycen zůstal nejen v paměti svých současníků; ještě za jeho života vzniklo mnoho olejů, miniatur (Ferdinand von Lüttgendorf), rytin a litografií znázorňujících muže „střední výšky“ a „krásné hlavy“. Poslední portrét Kristiána Kryštofa, přenesený do litografie, stvořil Eduard Gurk. Ještě po Clam-Gallasově smrti vznikala jeho vyobrazení v kamenotisku, například v Mnichově a v Praze. Na frýdlantském hradu je dosud vystaven jeho portrét v životní velikosti od Josefa Berglera z roku 1816.

 

Otištěno v upravené verzi v: Milan Svoboda, Clam-Gallasové (1757–1945), in: Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence, (ed. Martin Krummholz), Praha 2007, s. 31–58

Projekt Kristián Kryštof Clam-Gallas

Kristián Kryštof Clam-Gallas_resume.pdf (1,2 MB)

Více zde: http://clam-gallas.webnode.cz/clam-gallasove2/kristian-krystof-clam-gallas/