Eduard hrabě Clam-Gallas

* 14. 3. 1805 Praha – † 17. 3. 1891 Vídeň

Eduard, pozoruhodná osobnost nejen svého rodu, muž štíhlé postavy, si zvolil vojenskou dráhu a prožil kariéru, jakou nikdo z Clam-Gallasů nepoznal.

Poněkud symbolicky přišel Eduard na svět v roce katastrofální porážky rakouských vojsk v prosincové bitvě u Slavkova. Kariéru začal jako osmnáctiletý kadet u pluku kyrysníků č. 8 velkovévody Konstantina Ruského. Vystřídal ještě několik regimentů a z rytmistra se vypracoval na majora (1835), plukovníka (1839) a generálmajora (1846). Tehdy sloužil v Praze, krátkou dobu také v pevnosti Josefov. Na skupinových obrázcích a později i fotografiích bychom mezi významnými vojevůdci našli i vysokého mladého Clam-Gallase.
Čtyřicátá léta mu přinesla nejen Řád Marie Terezie za statečnost v italských taženích po vypuknutí povstání v Milánu v březnu 1848. Mezi výtečné vojenské skutky prý patřila obrana brány Porta Ticinese vedoucí do Piemontu. Vyznamenal se v bitvě u Santa Lucia v květnu 1848 tím, že ve chvíli, kdy ztrácel postavení, sebral své vojáky, jež spěšně přivedl k bočnímu útoku na nepřítele, který se raději rozhodl k ústupu. Jedna z tamních redut pak nesla jméno Clam. Hrabě byl úspěšný i v květnovém útoku na Montanaro, v bitvě u Goita, Vicenzy a v červenci 1848 u Custozzy. Podle dobových svědectví generál rozpoznal v kritické situaci nebezpečí, kdy levé křídlo mohl prolomit nepřítel. Bez ohledu na rozkaz odmítl ustoupit a nedbaje silné nepřátelské palby zaútočil na Piemontské, kteří se po několika hodinách bojů museli stáhnout do Villafranca. Sám Clam-Gallas se prý během bojů u Monte Mamaor nacházel na nejohroženějších místech a prokázal velkou osobní statečnost. Ta dodávala odvahu jeho vojákům coby ukázka vzorné neohroženosti. Eduardovo vítězství u Custozzy zvěčnil na plátně malíř Albrecht Adam. Clam-Gallas nepatřil k ojedinělým osobnostem ze šlechtického stavu – dalším z velících generálů byl Schwarzenberg.
Při pochodu z Lodi do Milána obsadil Clam-Gallas zabarikádované Castegnedo. Po obsazení Milána 6. srpna 1848 byl vyslán se zprávou o vítězství na ministerstvo války do Vídně. Monarcha již dříve přiznal neohroženému hraběti komandérský kříž Leopoldova řádu. Na doporučení polního maršála, Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče, po jehož boku se mladý Eduard vyznamenal, se císař František Josef I. rozhodl propůjčit mu další vyznamenání s tím, že řádové shromáždění uznalo hraběte Clam-Gallase hodna rytířského kříže Řádu Marie Terezie. Tehdy šlo o nejvyšší vojenské vyznamenání. Eduard získal doživotní nárok na roční výslužné 600 zlatých, naložil s ním však jinak než k osobnímu prospěchu: obnos věnoval těm, kdo byli vyznamenáni medailemi za statečnost a zraněným vojákům, kteří sloužili v jednotkách, jež s ním bojovaly u Custozzy.
V dubnu 1849 byl jmenován polním maršálem-poručíkem a stal se velitelem sedmihradského armádního sboru ve Valašsku (v Rumunsku). Znamenalo to velet deseti tisícům mužů vybavených 2 250 koňmi a 36 děly. Úkolem bylo krýt se základnou ruského sboru Kronstadt jako jedinou spojovací linii a zpáteční cestu. V červenci 1849 Clam-Gallas porazil uherské „povstalce“ s jejich velitelem Bemem u Sepsi-Szent-György, Illyefalvy a 1. srpna u Kászonújfalu. Odzbrojil Székler a obsadil Vaserhely a Kronstadt (Braşov). Poté se stal ještě roku 1849 velitelem 1. armádního sboru a velícím generálem se sídlem v Praze. Jeho apoštolské Veličenstvo propůjčilo hraběti Řád železné koruny I. třídy, hodnost tajného rady a post plukovníka 6. pluku lehké jízdy. Z této doby také pochází litografie Josefa Kriehubera, jenž znázornil Eduarda jako polního maršála v bílo-červené uniformě a se šavlí. Generálův portrét se objevil spolu s jeho souvěkovci také na řezaných skleněných číškách. Díky daguerrotypii a fotografii známe jeho podobu z mužného i stařeckého věku.
V polním tažení do Itálie roku 1859 měl několikanásobnou bojovou příležitost. V červnu u Magenty, v bojích u Torbiga, San Martina, Ponte de Magenta, Bufalora a Carpenzago. V bitvě u Solferina 24. června odolával pětihodinovému náporu protivníka a zabránil postupu franko-sardinské armády. Údajně však již nesplnil očekávání, jež do něj byla vkládána. Poté se vrátil do Prahy a v květnu 1861 byl jmenován generálem kavalérie. Stal se také doživotním členem rakouské panské sněmovny. Za své zásluhy o monarchii se roku 1862 dočkal udělení Řádu Zlatého rouna.
Rok 1866 znamenal pro Clam-Gallase výrazný předěl a vlastně i konec jeho dosavadní vojenské kariéry. Řečeno jemněji s A. Sedláčkem, Eduard „již neměl štěstí ve svých podnikáních“. Po opakovaných porážkách, které prý byly především chybou generálního štábu, jenž místa bojišť ve vlastní zemi zvolil strategicky chybně, byl hrabě vystaven neobyčejné kritice. Ta i do budoucna rozdělila mínění historiků. Rodina vnímala otcovu (či dědovu) památku vesměs pozitivně. Otázkou je, zda chápat jako nadsázku vyjádření jednoho z jeho pravnuků, Františka Schwarzenberga, který na něj vzpomínal jako na „generála, co byl vždycky bit“. Týž šlechtic předkládá tradované vyprávění o pradědovi v roce 1866 tak, jako by šlo o drobný omyl málo soustředěného starého pána: „Jednou před bitvou u Jičína za války prusko-rakouské … to vypadalo špatně a generál Clam-Gallas uvažoval, že by bylo nejlepší ustoupit. Jeho pobočník namítal, že by snad bylo dobré povolat rezervy. Pradědeček Clam-Gallas se podivil, že mají nějaké rezervy. Pobočník jej ujistil, že mají. „A kde je máme?“, ptal se roztržitý pradědeček. Pobočník mu sdělil, že když o tom excelence ráčila rozhodovat, tak to bylo tak tajné, že ani on u toho nebyl. Proto tedy neví, kde zálohy jsou rozmístěny. „Já už taky ne“, pravil rezignovaně roztržitý pradědeček a zavelel k ústupu.“
Prusko-rakouská válka ukázala nejen zpoždění Rakušanů ve výzbroji a taktice, vlastně i v celém systému rakouské armády. Staří vojevůdci se již novým kouskům nenaučili a zdálo se, že je to i Clam-Gallasův případ. On sám mohl srovnávat své prohry snad jen s patáliemi svého vzdáleného předka Matyáše z Gallasu v třicetileté válce. V ohledu vojenského rozpočtu pro případné střetnutí se měl hrabě roku 1864 vyjádřit: „Kdo dává hned, dává dvakrát, kdo dává pozdě, i kdyby dával desetkrát víc, nedává nic.“ Konec přišel po prohraných bitvách u Prahy-Podolí, Mnichova Hradiště, Kuřivod a Jičína. Zde generál postupoval v dohodě se saským princem Albertem a prý by nepodlehl, pokud by včas dostal rozkaz nebojovat. Poté mocnář rozhodl, že generálové Clam-Gallas, Henikstein a Krismanić mají být odvoláni ze svých postů. Do tisku pronikly informace, které starého generála ještě více poškodily tím, jak ovlivňovaly náladu rozzlobené veřejnosti. Proto se do věci vložil arcivévoda Albrecht jako vrchní velitel armády a povolal Clam-Gallase k zodpovědnosti. (Podle jiného podání hrabě o vojenský soud požádal sám). Válečná justice mu poskytla zadostiučinění v tom, že jej nakonec prohlásila za „zcela nevinného“. Osvobozující rozsudek kvitoval v osobním listu svému starému vojevůdci sám rakouský císař. Generál opustil armádu již v říjnu 1866 a na odpočinku sepsal „Mé zážitky z polního tažení 1866 – pro mé přátele a kamarády ve zbrani“ (Meine Erlebnisse im Feldzug 1866 – für meine Freunde und Waffengefährten), jež z tehdejších vojenských neúspěchů obviňovaly polního zbrojmistra Benedeka. Roku 1868 opustil Clam-Gallas armádu zcela.
Ať už se probírala skutečná nebo údajná zavinění porážky rakouských vojsk v tisku či jinde, v očích své rodiny, přátel a „poddaných“ zůstal starý generál hrdinou z časů italských tažení. Zvláštní úcty dosáhl už roku 1844, když udělil svým poddaným povolení vykoupit se z robot. Jistě nešlo o rozhodnutí v českých zemích ojedinělé, ovšem v rámci jednoho panství mohl tento „milostivý“ počin vyvolat pochopitelně nepřiměřenou reakci nadšení a obdivu. Celozemský vývoj svým rozhodnutím Eduard Clam-Gallas předešel jen o čtyři roky, neboť roku 1848 bylo poddanství zrušeno a roboty též. Obraz mýticky statečného, srdnatého a současně laskavého, srdečně dobrotivého otce poddaných pomáhal vytvářet Clam-Gallas sám, když psal 21. dubna 1848 z italského polního ležení u Verony do rozbouřených Čech: „Vaší věrnosti a poctivosti svěřuji své jmění a statek… Vím, že nemůže být chráněn lépe, a rád bych, aby brzy zavládl klid a mír, abych se navrátil do vašeho středu a abych mohl osobně přispět k vašemu blahu radou a skutkem.“
Ve zbývajícím čtvrtstoletí života na penzi se hrabě staral o úpravy sídel. Se zbudováním nového křídla zámku v Liberci začal již v letech 1850–1854, svou další rezidenci, Frýdlant, dal od roku 1869 přestavovat architektem Heckem.
Eduard Clam-Gallas získal během svého dlouhého života významná ocenění a jako jediný ze svého rodu dosáhl Řádu Zlatého rouna. Energický a patrně impulzívní muž se nechtěl pouštět do riskantních operací, které by decimovaly jemu svěřené vojáky. Tato ohleduplnost byla dávána často k dobrému jako příklad správného hospodáře. Ostatně dobrému jménu laskavého „pána“ na Frýdlantě i jinde se starý hrabě těšil až do konce svých dní. Dosvědčují to i četné nekrology v regionálním tisku. Stranou cíleně budovaného portrétu spravedlivého a čestného muže – včetně rodové historie – zůstávají méně lichotivá rozhodnutí a iniciativy Eduarda Clam-Gallase. Ve funkčním období zemského velícího generála v Praze měl zjevně podíl na protičeských aktivitách; jedním z příkladů může být deportace Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Právě Havlíčkovi napsal v říjnu 1852 František Palacký: „Takéť již germanisace provádí se ouředně a otevřeně,…a jako náš komandující Clam dostává prý křeče, kdykoli jméno české před ním se jmenuje.“ Představitelé českého politického života a vlastenci tomuto hraběti – „Němci“ – sotva mohli přijít na jméno. Vojácký Eduard se také zřejmě dobře vyznal v manipulaci veřejným míněním, jak nasvědčuje intrika připravená proti jednomu ze Schwarzenbergů.
Svým konzervativním smýšlením a jednáním byl Clam-Gallas se Schönbrunnem zadobře. Zažil éru panování Ferdinanda V. Dobrotivého a především dlouhou vládu Františka Josefa I. Ten si Clam-Gallasových zásluh i věrnosti rakouskému domu cenil: na poslední rozloučení ve Vídni poslal k hraběcí rakvi věnec s nápisem „Pravému kavalírovi, věrnému služebníku svého pána“ (Dem echten Kavalier, dem treuen Diener seines Herrn)…
Eduard zemřel ve vídeňském paláci na Währingerstraße krátce po 86. narozeninách 17. března 1891. Slavnostní rozloučení se konalo nejprve ve Vídni ve stylu velkého vojenského průvodu pod velením generála kavalérie, Erwina hraběte z Neippergu. Zesnulému byla dopřána poslední pocta ve Votivním kostele, který nechal postavit mocnář František Josef I. jako díky za to, že přežil atentát spáchaný na něj nedlouho po nástupu panování. Poté bylo hraběcí tělo odvezeno vlakem do Raspenavy a vozem do Hejnic. Zde se 24. března 1891 konala obrovská vojenská pohřební pompa s poctami za hojné účasti přátel a obecního lidu. Eduardův kovový sarkofág zdobí vojenské atributy jako připomínka toho, čemu věnoval své životní síly.

Otištěno v upravené verzi v: Milan Svoboda, Clam-Gallasové (1757–1945), in: Clam-Gallasův palác. Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence, (ed. Martin Krummholz), Praha 2007, s. 31–58

Více zde: http://clam-gallas.webnode.cz/clam-gallasove2/eduard-clam-gallas/